MGS 8 - úterý

Pohled na Jeřáb

Poslední den. Nikomu se nechce odjet. Většinou místa střídáme, ale sem se chceme vrátit. Vypadá to nadějně, za dva roky zas vyjdou květnové svátky na prodloužený víkend :-). Nadpoloviční většina kmitá, mají objednanou prohlídku v Pevnosti Dobrošov. My se za nimi vydáme pak v klídku a i tak je doženeme, protože jim prohlídku posunuli o půl hodiny. I to vlastně způsobí, že chca nechca, prostě zvedneme kotvy, a ač neradi, odjíždíme.

Aňa jednu chvíli pindala, že chtěla jít taky, ale nám se nějak nechtělo. Počasí bylo zas slunečné, okolí krásné, tak proč lézt do podzemí, kde je nějaký 6 nebo 8 stupňů :-). Navíc nejsme úplně cílovka pro vojenské záležitosti. Nakonec se ukázalo, že jsme o nic nepřišli. Všichni vylezli poměrně zpruzelí hlavně kvůli průvodkyni. Nic nevěděla a ani přečíst z papíru to neuměla. Tady se jasně prokázalo, jak moc záleží na osobnosti, která vlastně to místo "prodává" svým přístupem. Srovnání Jarek z dolů a tahle slečna.. 

Nicméně díky oslavám 8.5. byl otevřen i druhý bunkr Jeřáb a tam zas byl průvodce totální nadšenec. No a protože někteří do Jeřábu jít nechtěli, vzal Skaly holčičky a šli to omrknout. V Jeřábu došlo ke kuriozní situaci - vypadl proud. Na exponáty si proto svítili jednu chvíli baterkami :-). 

My jsme zatím s Jurinou a Jaffi hledaly kešku, kterou jsme tu v létě s Vergelkou nemohly najít. I tentokrát nám to dalo hooodně zabrat, ale nakonec jí Jurina našla. Hurá! :-).

Když jsme se konečně dočkali návštěvníků exkurze z Jeřábu, vyslali jsme je na Jiráskovu chatu a řidiči odešli pro auta. Přece jen je to zas kousek cesty. Přijela jsem akorát ve chvíli, kdy docházeli k chatě. Tady jsme se chtěli najíst, ale už měli naprosto proškrtaný jídelníček a navíc všechno neskutečně dlouho trvalo, že jsme se radši rozloučili a vyrazili ku Praze. 

Po cestě jsme se zastavili v jedné zahradní "mexické" pizzerii, kde to bylo moc příjemné, navíc tu byl dětský koutek s trampolínou, klouzačkou, houpačkami... značka ideál. Ideál skončil ve chvíli, kdy jsme čekali na jídlo přes hodinu.. Sice se omlouvali, ale já tam málem usnula. Je fakt, že jídlo bylo opravdu hodně dobré. Na druhou stranu - holky se aspoň vyřádily venku, tak nebylo úplně až tak co řešit.

Chudák Skaly, po cestě jsem tloukla špačky, i když jsem se snažila udržet v bdělém stavu, aby neusnul on. Naštěstí byl mnohem víc odpočatější než já, chodil spát podstatně dřív :-)

Domů jsme přijeli unavení, ale velmi spokojení a řekla bych, že to byl nejlepší MGS v historii, takže moc díky Uli za organizaci.

MGS 8 - pondělí

Narušitelka

Pondělí bylo původně bez plánu. Nakonec jsme se rozhodli, že dopoledne si každý udělá program podle svého a odpoledne vyrazíme do Broumovských stěn.

My jsme chtěli odlovit místní kešky, takže se k nám přidala i Jaffi a Týna a navíc jsme měli i Viktorku a Terezku. Byla to moc hezká dopolední vycházka, kdy nejzašší keška byla u Třípanského kamene. Šli jsme v podstatě po linii hranic s Polskem, takže jsme si zahráli na Cimrmana. Jdu do Čech a do Polska, do Čech a do Polska :-). Z Andulky jsme nakonec udělali narušitele státní hranice, protože kešule je umístěná na jedné z cedulí a Aňa tam vyšplhala :-).

V lese bylo neskutečně odstínů zelené a báječný klid, prostě opravdový balzám na nervy. A protože se blížil čas oběda, odpojily jsme se s Jaffi od pomalejší skupinky a doběhly si ještě pro jeden bod. To byla keška chovaná v choroši, Jaffiina taková první, my už podobný nález měli. :-)

Po obědě jsme tedy vyrazili do Broumovských stěn, kde nás čekala Kovářova rokle. Prý si tam udělal kovárnu jeden lapka, který kumpánům opravoval zbraně a získal tak velký majetek, který je někde tam ukryt :-).

Sestup byl velmi příkrý a náročný, ale děti opět nezklamaly a v pohodě to slezly. I tady je keška, má super nápovědu v polštině  " Szukaj w skalach pod kamieniami". Měli jsme s sebou děti, tak jsme holt jen hledali.. :-)

Vzhledem k tomu, že děti šlapaly jak hodinky, dali jsme celý okruh a na konci na nás čekala odměna ve formě Skalního divadla. Nádherný výhled na Kovářovu rokli včetně jednotlivých skalních útvarů různého tvaru. Děti navíc byly nadšené, když na zemi našly vzkaz - Ahoj dubňáčci a následně - K parkovišti už jen 300 metrů, který nám tam nechali Honzové s Hankou. Docela vtipné bylo, když jsme na tomhle okruhu potkali čimičáky :-).

Vrátili jsme se opět k výchozímu bodu - Hvězdě (Adélka - mami a to jako ty jsi ta hvězda?? No jasně, miláčku, kdo jinej! :-D)

K večeři byly ovocné knedlíky a nás čekala poslední noc pobytu. Ach jo..

MGS - neděle

Ráno lehce poprchává, sluníčko se schovalo za mraky. Nicméně pevně věřím své objednávce, že bude ideální počasí na výlet. A bylo :-)

Začalo to ohromně vtipně. Když nám z Janoviček poslali jídelníček, smáli jsme se nedělnímu obědu - svíčkové. Nazvali jsme jí virutální, protože v plánu byl celodenní výlet do Bledných skal, takže na oběd opravdu nikdo nezůstával. A ejhle.. u snídaně se zjistilo, že Uli to objednávala jakože balíčky pro 11 rodin (někteří museli, bohužel, odjet, takže se výletu nezúčastníli), ale v Janovičkách to pochopili jako 11 kusů.. Prostě informační šum :-). Nicméně se opět prokázala neskutečná ochota a pružnost personálu a než jsme se vyhrabali, chybějících asi 50 balíčků bylo nachystáno.

Do Bledných skal jsme nakonec na doporučení místních nejeli. Prý je to tam, zvlášť v neděli, velká pruda. Jak pravil pan správce - Poláci si téměř nechají spadnou barák na hlavu, ale musí mít nové auto a jezdit na výlety. Je docela zábavné sledovat, jak se vystajlované Polky škrábou v podpatkách do skal. Každopádně díky jejich vášni se drží tenhle poměrně chudý region nad vodou.

No a Bledné skaly mají příjezdovku tak úzkou, že se musí jezdit kyvadlově. Vždycky půl hodiny se jezdí  nahoru a půl hodiny dolů, což bylo v našem počtu celkem riskantní. Stejně tak, když se prochází skalami, je potřeba počkat, až někdo proleze, protože se místy vejde sotva dospělý člověk, natož aby se vyhli. Takže potkat podobnou skupinu, jako jsme my, to by bylo na půl dne..

Tip jsme dostali na Hejšovinu, která je větší a vlastně i zajímavější, protože ze Stolové hory jsou krásné výhledy na okolí a hlavně je to striktně jednosměrné, aby se lidé nemuseli vyhýbat, což je velmi praktické.

Nahoru jsme vyšlápli asi dva miliony schodů a konečně jsme se mohli pokochat prvními výhledy. Andulka zatoužila po vafli .. ehm.. v přepočtu za 70,- Kč, ale jak by tatínek mohl odolat své holčičce, že.. :-) Vtipná byla hláška dětí po výstupu "Tady se nějak oteplilo!". Dole jsme se totiž docela nabalili, přece jen profukovalo a ochladilo se a převýšení 200 metrů se na "oteplení" projevit musí :-). Výborný byl Jiřík, kterého Kikušák nesl na ramenou a někde před koncem začal hlásat, že už nemůže  :-).

To, jak Andulka v sobotu zvládla lanové centrum, se projevilo hned za placeným vstupem na naučnou stezku. Jsou tu kovové "mřížkované" schody na jeden skalní útvar a ona po nich chodila naprosto bez problémů.. Ještě v pátek by to nedala... Nádhera!

Moc se nám líbilo v Pekle. Místo tepla tam byl sníh a led.. úzká průrva 25 metrů hluboká.. Adélka to komentovala, že tam má asi čert mrazák :-). Cestou nás čekaly i různé průlezy, někdy to bylo hooodně úzké a člověk musel to tělo zatraceně poskládat.

Na jedné z těch vyhlídek měl stánek Polák a nabízel chleba se sádlem. Chleba - to bylo kolo od vozu, takže krajíc byl fakt brzda jak od tiráku :-). My jsme si tam dali chvíli pauzu, dětem svačinky a mimo jiné tatranky, co byly v balíčku. V tu chvíli Polák začal na Vaška něco drmolit a Vašek mu to odkejval, jasně, všechno je super.. Polák nešťastný, že mu nerozumíme, až Kikuška vydedukovala, že chce odkoupit tatranku :-). Jednu mu tedy dala a on byl neskutečně šťastný, že cukor, cukor! Prostě měl absťák na sladké :-)

Sestup dolů byl lehce o kolena. Opět milion schodů a Joníkova hláška - Tak sem teda už nikdy nepůjdu!

Cílovou odměnou byla pro děti návštěva Dinoparku. Vstupné se dalo opět zaplatit v korunách a nebyly to žádné likvidační částky. Bylo to celkem zajímavé, jen teda lidi se jim moc nepovedli :-). Někteří rodiče poslali jen děti, dozor nebyl úplně nutný, zvlášť, když nás tam pár dozírat šlo.

Honza zatím na mapě vykoukal návštěvu uhelných dolů a hlavně vláček. To je také lákadlo pro většinu dětí, takže jsme vyrazili do Nowe rudy.

Zádrhel nastal, když jsme chtěli platit korunami. Paní pokladní nešťastná, že koruny nebere a terminál na karty také nemá. Nicméně jí v hlavě naskočila kalkulačka, když viděla takovou skupinu a nakonec jsme se dohodli, že pokud bysme byli schopní to zaplatit dohromady, tak prostě to nějak uděláme, že opravdu nemá české koruny na vracení. To nebyl problém, dohodli jsme se na nějakém kurzu a na začátku prohlídky s průvodcem Jarkem tak, aby si všichni ještě stihli odskočit.

To je opravdu rozdíl mezi Polákama a Čechama - u nás by asi úplně neprošlo platit zlotými.. Jenže naše skupina jim dala vydělat x-krát víc než měli za celý den. Některé výpravy, co jsme potkali, čítali 2 - 8 lidí.. Nás bylo platících 14 dospělých a 18 dětí.

Jarek byl neskutečný! To byl bodrý chlapík, s kterým byla neskutečná prča. Říkal, že česky rozumí, ale nemluví. Probírali jsme před prohlídkou vši, že tam mají ty helmy a jak je tam jedna parta pověsí, druhá si je nandá, tak on to komentoval, že se nebojí, protože po jeho hlavě sklouznou dolů - byl plešatý :-).

Hned v první části expozice nechal děti potěžkat zkamenělé dřevo, aby pochopily, jak vzniká uhlí, potom mohly točit kličkou a rozpohybovat model dolu i s výtahy do šachty. Stejně tak si mohly vyzkoušet velín, no prostě paráda. Já jsem měla v ruce papírového průvodce v češtině a to byl teda taky zdroj neutuchajícího veselí. Někdo prostě překládal, jak si asi myslel, že by to mělo být :-).

Asi jsem byla první, kdo to četl a komentoval, protože říkal, že už to tam mají dlouho a zatím to nikdo neřešil :-). Ty největší perly jsem nafotila. Na škrtící plyn a splasklé horníky budeme vzpomínat asi hodně dlouho :-).

Po expozicích jsme se přesunuli do štol. S tím souvisely právě ty helmy. Fikaně jsem si vzala bílou, přece jen jsem měla výhodu informací :-). Pak tam byly žluté, červené a hnědé.. Jediný Skaly měl hnědou a jediný on byl horník.. Bílá značila inženýry, červená údržbáře, elektrikáře a žlutí byli "sběrači medu" :-). I na tohle jsem se ptala, co jako znamená a byli to ti, co vynášeli plné "nočníky"...

Skaly samozřejmě komentoval, že jediný maká na nás všechny a v jedné štole se vynořila babice (chlap) a jako správného horníka ho pomatlal mourem. Srandu jsme z toho měli velkou :-). Mě zas Jarek zavřel do důlní sanitky, abych si vyzkoušela, jaké to asi bylo.. Netuše nic zlého jsem tam vlezla a on se mnou začala šíleně houpat, že tak to prostě bylo. :-) Děti si mohly vyzkoušet i pneukladivo a ven nás vyvezl vláček. To byl taky zážitek.. Tma, kolena až u krku, stísněný prostor, rachot..

Vylezli jsme odtamtud vychechtaní a spokojení. Takže vřele doporučuju!

A už byl čas na návrat, čekala nás ta virtuální svíčková, která byla neskutečně dobrá :-) a jako zákusek jsme si dali kejtičku. Děti měly mezitím noční bojovku a některé dobíhaly už v lijáku, který se spustil. Abychom je zahnali do postelí co nejdřív, měly slíbené překvapení na ráno :-).

No a my jsme tradičně pokrafali :-)

MGS 8 - sobota

Ráno se nám moc vstávat nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Vítal nás krásný slunečný den - jak jinak, když jsem to objednávala s předstihem a jen jsem se smála předpovědi, že v sobotu bude totálně hnusně :-).

Měli jsme domluvené lanové centrum a tak na nás čekaly vyskládané helmy a postroje jak pro koně :-). Tak nějak jsem si myslela, že instruktor tam bude proto, aby pomáhal právě dětem, ale vzhledem k tomu, že si stavěli lanové centrum podle svých potřeb, bylo prý kapánek náročnější a děti tam chodí cca od 10 let, byl instruktor k dispozici všem a nemohl se, logicky, věnovat nikomu indy vindy.

Tak trochu jsem počítala i s tím, že Andulka vyleze na prvních pár šprušlí žebříku a vrátí se zpátky, protože má opravdu neskutečný strach z výšek. I proto jsem chtěla, aby šla poslední a zbytečně neblokovala ty, kteří tam šli s rodičema. Já jsem tam nelezla nejen kvůli probdělé noci s Opatem, ale i kvůli mým úžasným modřinám, zas bych vypadala jak zmlácená ještě minimálně 14 dnů potom, nehledě na to, že ty modřiny fakt bolí. No a Skalymu jsem to zakázala kvůli zádům.

Všichni byli dokonale proškoleni, vyzkoušeli si přecvakávání i jízdu na kladce a první se na řadu vydali wwwNašek, Jirka  a Ajka s Vojtou. Bylo dost evidentní, že děti to mají v paži, že prostě s rodiči lezou a tak jim trasa nedělala problémy. Navíc Vašek s sebou táhl bágl, aby mohl fotit a prosím, pozor - natáček na tablet! Instruktor Libor z toho byl trošku vedle, že tohle teda ještě neviděl :-)

Některé děti se nechaly slanit po pár překážkách a musím říct, že mají můj hluboký obdiv, že došly tak daleko. Přece jen to bylo nějaký 5 - 6 metrů nad zemí a nebylo to přizpůsobeno dětem, takže se musely hodně natahovat a hodně makat a několikrát si šáhly fakt na dno svých sil. Opravdu podaly neskutečný výkon!

Menší sourozenci se mezitím popelili v jehličí a občas byla legrace je poslouchat. Třeba když si Adélka povídala s Venuškou (Venuška je o měsíc starší než Adélka), načež přišla Andělka (dubňáček) a jakožto starší sestra Venušky prohlásila: "S tou se nebav, Adélko! Ta má úplně blbý názory! Taky ještě nejde ani do školy!" Tak to jsem se fakt musela smát. :-)

Všichni už byli na lanech a nám se nabídla Jaffi, že si Aňuli vezme pod křídla. Chudák. Netušila, co jí čeká. Nicméně Andulka se zapřela a neslezla z prvních stupínků žebříku, dokonce přešla první provazovou překážku. Sice chvíli váhala, ale dala to. Byla jsem z ní úplně vedle, viděla jsem, jak se bojí, ale chce to překonat. Sekla se na překážce druhé, což mě překvapilo, protože to byla vlastně kladina a určitě stabilnější než ta lanová "ucha", kterými se procházelo na začátku. Jaffi se na ní snažila pedagogicky působit, já jsem Andulku nepedagogicky přemlouvala, ať se nechá spustit, ale to naše dítě to prostě nevzdalo a nevzdalo. Nejsem si jistá, jestli to je anebo není štěstí, mít takovou beraní povahu..

První překážka

Naštěstí se k Jaffi přidal wwwNašek a tak byli na Andulku dva. Já bych to absolutně nezvládla, už kvůli tomu, že bych měla sama co dělat se sebou, natož ještě koučovat dítě. A i když se Aňa občas sekla, těch záseků ubývalo a ona získávala na suverenitě. Normálně se mi chtělo brečet, jak je dobrá. Ve finále dohnali skupinku, která se zasekla na nějaké překážce a někteří se slaňovali a končili.

Když pak byla nějaká překážka hodně těžká, Váša Aňu připnul na kladku a poslal jí Jaffi, aby se tam zbytečně netrápila a nevysilovala. Výraz, jaký měla Andulka na konci, když sjela poslední dlouhou kladkou, to se nedá popsat. Adrenalin z ní stříkal na dálku, byla neskutečně šťastná, že to dokázala. Já jsem byla zas neskutečně dojatá, takže když pak ke mně běžela, tak jsem hledala slova, jak bych jí vyjádřila svůj obdiv a scénka nakonec vyzněla takto:

já: "Andulko.. ty jo.. ty jsi.. ty jsi.. ty jsi.. " a Adélka mi napověděla "Ty jsi takový zmetek? To jsi chtěla říct, mami? " :-D  Občas jim totiž ze srandy říkám, že jsou takoví malí zmetci (no a někdy jsou teda pořádně velcí! :-))

Adélka chtěla také na lanové centrum, ta se zas výšek vůbec nebojí. Ale pro tu by to fakt ještě nebylo. Tak se aspoň vozila chvíli na kladce než dorazili horolezci.

Z oběda jsme frčeli do Broumova - do kláštera, kde jsme měli zamluvenou prohlídku s Lotrandem v rámci projektu 13. komnata. Bylo to fajn, jen teda Lotrando asi moc skupin s dětmi neprovázel. :-) V kostele, když začala Apolenka zpívat chorály, rozuměj Halí belí v nádherné akustice, tak byl lehce nervózní, takže jsme ho ujistili, že jsme zvyklí a že proto jsme chtěli vlastní prohlídku.

V rámci projektu 13. komnata dostanou návštěvníci na vybraných hradech a zámcích cestovatelský pas a sbírají tajemné předměty a kouzelné klíče, plus musí uhádnout tajenku dle hádanek, které nám Lotrando dával. Museli jsme se smát v sakristii, když jsme poslouchali výklad a upozornil nás na jedinou mramorovou dlaždici v podlaze. Zrovna na ní stály děti a když řekl, že je pod ní krypta a v ní mrtvoly, děti s lehkou hrůzou uskočily :-). No a následně se předvedli někteří tatínkové, kteří využili toho, že jsme velká skupina, Lotrando je před davem a dlaždici odklopili, aby se do krypty podívali.. ehm.. :-)

Prohlídku jsme zakončili v Lotrandově cele, kde jsme doplnili poslední písmenko do tajenky a za odměnu dostali klíč a kouzelný předmět do cestovatelského pasu a děti navíc ještě perníček. :-)

Brumovský klášter

Z kláštera jsme se přesunuli na náměstí pro zmrzlinu a pak do přilehlého parčíku s dětským hřištěm. To bylo něco pro ty naše malochy :-) Navíc tudy protékal i potok, takže o zábavu bylo postaráno. Dokonce jsme počtem převýšili i skupinu Tmavočechů, to tam asi ještě nezažili :-).

No a protože je v Broumově i velmi hezký dřevěný kostel sv. Panny Marie, kde je navíc keška, vydali jsme se na malou procházku. Kostelík je opravdu moc hezký, škoda, že je otevřený jen v létě, ale aspoň se do něj dalo nahlédnout otvorem ve dveřích. Vojta začal tvrdit, že tam bude pohřeb, protože vidí mrtvolu v rakvi. Vrtalo mi to hlavou, takže jsem se podívala znovu a pak jsme si s Vojtou ujasnili, že to není rakev, ale nějaký dřevěný pult, který měl skutečně trochu tvar rakve postavené na výšku :-). Nicméně by asi nebylo moc praktické takhle nechávat postávat nebožtíka :-).

Hřbitov je také hodně zajímavý. Je tu hodně hrobů řádových sester plus spousta zajímavých hrobek. Zaujala nás jedna,na které byl lední medvěd, kterého kdysi měly ve znaku Mrazírny. Na náhrobním kameni byl nápis, že tam odpočívá ten a ten - opravář mrazírenských a chladírenských zařízení.. Pak tam byl hrob, který měl tvar pařezu atd. atd.

Po návratu zpátky jsme děti zaměstnali tradičním barvením triček - letos byl ve znaku Vesmír. Když Skaly vyřezával šablonu konstatoval, že ty tvary jsou menší a menší, protože my hůř a hůř vidíme :-)

A protože předchozí noc děti pařily poměrně dlouho a v neděli nás čekal celodenní výlet, dohodli jsme se, že je zaženeme tak, aby byl v devět večer klid, což se, víceméně, povedlo tím spíš, že plánované opékání buřtů nám překazil déšť :-).

A přišel zlatý hřebík dne. Partička. :-) Je nám hodně líto, že Váša spal i s tabletem a my jsme se tak nasmáli, že jsme spoustu věcí prostě zapomněli. Na zahřátí jsme si dali Abecedu na téma - manželé post coitum.. hláška o ementálu ve všech možných podobách nás bude provázet asi ještě hodně dlouho. :-), nemluvě o Claiřině líSačce, kterou jsme všichni slyšeli trochu jinak.

On i poskládaný příběh o jaderné elektrárně stál za to, stejně tak interview, kdy já jsem si vyfasovala první neznámou osobu a měla jsem poznat, že jsem Bořek Stavitel, což se nakonec povedlo :-). Buli zas hádala Makovou panenku a třeba na otázku, kam chodí pro boty, odpověděla, že prý ke kováři. A úplně nás odbourala otázka Jak to má (ona neznámá osoba) se sexem v zimě. Fantazie pracovala na plné obrátky, takže z Emanuela byla rázem v našich představách larva.

Párty byla taky boží. Marcel měl hádat Trolli jako kružítko, Annu jako sv.Václava a Pavlindu coby skunka. Myslím, že to už nás tam bylo pár adeptu na inkontineční poradnu. Trolli odhadl na tanečnici o tyči, o Anně si myslel, že je nějaká pornohvězda, ale pak přišel na to, že je to "nějaký váš svatej" a to, co předvedla Pavlinda jako skunk, to bylo fakt na Oskara. Šla k Marcelovi a jakoby na něj prdla. A Marcel na to - Co po mě házíš, kočičko? :-D :-D  Ale uhodl všechno!

Renda zas měla odhalit Buli coby Zlatou rybku, Uli jakožto Marušku z 12 měsíčků a Peg alias surikatu. I u toho jsme se fakt nachechtali jak cvoci. Každopádně vřele doporučuji, je to velmi nenáročná aktivita na přípravu a ve finále se zapojí i ti, kteří původně tvrdili, že hrát nebudou :-).

Spát jsme šli zase docela dost pozdě, naštěstí můj automatický pilot Skaly si šel "na chviličku" lehnout už po malování triček,  a protože došlo pivo, přišlo mu zbytečné vstávat, takže byl druhý den svěží jak jarní květina :-)

MGS 8 - pátek

Ráno jsem si doběhla na soukromé školeníčko o gmailu a pak rychle zpátky upéct bábovku a nějak dobalit na osmý megasraz dubňáčků.

Holky jsme vyzvedly po vy a po o a kolem půl třetí jsme vyráželi do Východních Čech. Po mírných peripetiích, kdy jsme od loňska měli zabookovaný hotel kousek od Náchoda a pan majitel pak pár týdnů před nástupem napsal Uli, že nás ubytovat nemůže, protože už se 19 let soudí o vlastnictví, jsme zamířili do tábora v Janovičkách. Je to, v podstatě, už na hranicích s Polskem a byli jsme zvědaví, co nás čeká. Pro mě bylo asi nejdůležitější, že to rozhodně nebylo spaní pod stanem :-D.

Vyzkoušeli jsme novou nábližku na hradeckou dálnici a cesta ubíhala velmi příjemně, přece jen bylo ještě celkem brzo. Zásek na hodinu nastal před Jaroměří. Opravují tam kruhový objezd a jaksi na to nikde neupozorňují dopředu. Semafory jsou seřízeny natolik báječně, že od Prahy byla několikakilometrová kolona a od Náchoda projely vždycky tak tři, čtyři auta, prostě nulový provoz..

Bohužel už jsme neměli kam odbočit a jak to objet, takže jsme si tam prostě postáli, ale ani nám to nějak nevadilo. Zbytek cesty už byl zas v pohodě a dojeli jsme jako třetí.

Po cestě jsme ještě poslouchali zprávy a zrovna hlásili, že na dálnici se staly dvě nehody, tak jsem si jen pomyslela, že doufám, že tam není nikdo z našich, přece jen nás tímhle směrem jelo víc. Bohužel jsem se mýlila. Do jedné bouračky se zamotala Peg - auto před ní zabrzdilo, ona to zvládla, ale ten za ní už, bohužel, ne. Naštěstí jí pocuchal jen zadek, auto bylo pojízdné a hlavně se nikomu nic nestalo. Kousek za nimi se do vznikající kolony dostala Uli, takže pak vystřídala vyšokovanou Peg za volantem a odřídila to za ní. Uff.. Přijeli kolem půl desáté v noci.

Ubytování bylo jednoduché, nicméně neskutečně čisťounké. Večeře výborná a správci se jevili jako milí lidé. Když jsme postupně hlásili, že někteří dojedou až opravdu takhle pozdě v noci, ať nám jídlo nechají někde venku, že si to ohřejou v mikrovlnce, tak se skoro urazili, že tam stejně budou, takže není problém to pro ně udělat.. Byli jsme z toho lehce v šoku.

Děti byly nadšené, že se zase vidí a v podstatě jsme o nich za chvíli ani nevěděli :-). Obhlédly tábor včetně lanového centra, které na nás čekalo druhý den a pak různě běhaly po baráku sem a tam. My jsme si pak sedli do společenské místnosti a testovali místního kvasnicového Opata :-).

Někteří z nás.. ehm.. šli spát skoro ve čtyři ráno. Prostě se krafalo a krafalo, jako bysme toho na té virtuální diskusi neměly dost :-D.

Z Libně do Kobylis

Klub českých turistů a OZP pořádají pochody podvečerní Prahou. Minule nám to nevyšlo, i když se vycházelo přímo u nás za humny, tak tentokrát jsme si to nechtěli nechat ujít :-).  Skaly přijel z práce výjimečně brzo, takže jsme si mohli udělat rodinný výlet.

Startovalo se v Libni a než jsme se vykopali, bylo skoro šest a do šesti byl start.. ehm.. Mamka s námi jela aspoň na metro, protože druhý den frčela za ségrou na Maltu. 

Od Hrabalovy zdi jsme vyšli směrem k Libeňskému zámku a díky pochodu jsme i zjistili, že most přes Rokytku je nejstarším betonovým mostem v Čechách. V těhle místech je navíc v Rokytce opravdu velké množství ryb a dokonce už v krásně jedlé velikosti. Je divné, že je tam místní bezdomáči neloví.. 

Kolem "Bílého domu", jak se říká naší radnici, jsme začali stoupat směrem k parku Na Korábě. To je moc hezké místo se spoustou zajímavých stromů a s naučnou stezkou. Naším úkolem bylo určit horninu z geologické expozice. Pokochali jsme se výhledem na Žižkov, z dálky omrkli střechu, kterou Skaly zrovna dělá a šplhali dál do kopce kolem Bulovky a nahoru na Prosek. Ulicí rovnoběžnou s Teplickou jsme fakt ještě nikdy nešli. Navíc je rozkopaná, takže žádná auta, jen klidná vilová čvrť. Celkem překvápko, člověk kousek odsud frčí každou chvíli autem a nemá šajna, co je o pár metrů dál.

Na chvíli jsme se octli na venkově - je tu velký výběh pro koně, kteří se v pohodě pasou na louce. Díky tomuhle pochodu jsme navíc objevili i podchod právě pod tou naší čtyřproudovkou, vlastně zkratku, aby člověk nemusel až nahoru na Prosek. Z podchodu jsme vylezli v Ďáblicích a tam jsme teda klasicky kapánek zakufrovali :-) Naštěstí tyhle končiny celkem známe, i když trochu z jiného úhlu, takže jsme se brzo "našli" a vrátili se na správnou trasu. Ta vedla kolem Ďáblického hřbitova a nasměrovala nás k Ďáblické hvězdárně. Odsud je také moc hezký výhled, nicméně od západu nás kapánek začala strašit přicházející bouřka.

Přes Ďáblický háj, kolem vrcholu Ládví, jsme se dostali až na konečnou do Kobylis a kousek odsud byl cíl. Převýšení prý bylo 160 metrů, trasa byla dlouhá 10 km. Vidina možné bouřky a toho, že nestihneme cíl, který měl být do 20:00 hod. nás hnala poměrně slušným tempem, takže jsme to dali za hodinu a tři čtvrtě.. Skaly chvílema pindal, že nejsme na závodech, nicméně holčičky šlapaly jak hodinky a ani jednou jsme neslyšeli, že už nemůžou nebo že je bolí nožičky. Děsně je bavilo, že postupně "předbíháme" ty, co vyšli před námi :-). Opravdu si zaslouží pochvalu před nastoupenou jednotkou. Odměnou nám bylo razítko do deníčku, tatranka a naprosto úžasný pocit ze společně krásně stráveného času. 

No a jak to dopadlo s deštěm a bouřkou? Přesně podle objednávky :-). Jakmile za námi zaklaply dveře bytu, strhla se velmi slušná čina :-). Bylo to potřeba, přece jen je dost sucho.

Čarodky

Čarodějnice jdou na čarovnou noc do školy

Poslední dubnový týden jsem měla opět lehce vzdělávací - nejprve zase celodenní školení v botelu Admirál a pak školeníčko na Android, aneb jak používat chytrý telefon. To mě nadchlo hodně, konečně začnu ten telefon využívat víc než jen asi na 20 % jako doposud.

Školil nás velmi šikovný mladý muž, se kterým jsem se rovnou domluvila na soukromou lekci používání gmailu. On totiž naťukl možnosti a já jsem se čapla jak rybička na udičku :-). Nemám čas a kapacitu zkoumat a zkoušet, takže když mi to může někdo takhle ukázat, je to paráda!

V týdnu jsem stihla ještě jedno divadlo - tentokrát v Divadle U hasičů - Penzion ponorka. Nebylo to špatné, ale vidět bych to znovu nemusela. Přece jen byla laťka z Činoheráku nasazena hoodně vysoko. Hlavní roli hrál Lukáš Vaculík a je fakt, že se na něj dívá tak nějak čím dál líp. Jen kdyby občas prapodivně nepřehrával, to bylo celkem na závadu. No a pak se nám moc líbil Révai, zvlášť proto, že měl uniformu a fakt mu sekla. Škoda, že je takový mrňous :-).

Co nás teda s Míšou dostalo, byl bar. Chtěly jsme si dát před představením vínko, ale na dvojku to už nebylo, takže jsme se rozhodly pro decku. Míša neměla drobné, tudíž jsem zaplatila obě vína já a 90,- Kč. Pak nám to vrtalo hlavou, tak jsme se šly zeptat, jestli se náhodou nespletla a neúčtovala nám dvě deci, tak prý ne. Decka stojí 45,- a dvojka 55,- Kč.. Tak jsme jen zalapaly po vzduchu a o přestávce jsme si daly dvojku dohromady.. ehm.. Takovou množstevní slevu na víno jsem asi ještě nezažila, tím spíš, že to bylo z takových těch větších krabic. 

Na sobotu jsme měli přeloženou oslavu Andulčiných narozeniny, protože v původním termínu skolila půlku Skalice chřipka. Jeli jsme tam ten předchozí víkend proto jen na otočku s mamkou a holkama a přibraly Barču. My jsme s mamkou uklízely okolo chaty a uvnitř, holky lítaly celý den venku a byly děsně nadšené :-).

Odjezd jsme tentokrát navíc museli posunout až na sobotu - Andulka chtěla jít na čarodějnice do školy. Měli to zas s přehlídkou, soutěžemi, opékáním a přespáním. Evidentně si to užili. Já jsem aspoň mohla udělat v klidu kuba dort, na který jsem měla objednávku od Ani už minimálně půl roku dopředu :-).

Ráno jsme pobalili saky paky a vyrazili na prodloužený víkend. Původně jsem si teda myslela, že se vracíme v neděli zpátky, že Skaly půjde do práce jak v pondělí, tak na Prvního máje, jak je jeho zvykem, ale on už toho měl plné brejle a potřeboval si odpočinout, což jsem kvitovala s nadšením.

Počasí navíc bylo jak vymalované, takže na grilovačku naprosto ideální. Nakoupili jsme toho mraky a netrpělivě očekávali hosty. Kolem třetí už totálně zpruzelá Aňule volala do Sázavy, kde jsou, aby se dozvěděla, že nevěděli, že je oslava, že jsem jim nic neřekla. No tak nevím. Jak Daně, tak Irče jsem psala, že se oslava posouvá a Irča si ještě ověřovala, jestli o týden, což jsem potvrdila. Nějak mi uniká, co je na tom k nepochopení. Holky prý měly navíc ještě kašel, nicméně pak v pondělí, když dorazily, aby je babička hlídala, už vypadaly dost v pohodě. Andulka byla hoooodně smutná, my dost zaskočení, ale holt takovej je život.

Naštěstí tam byla Denisa, mamka taky zůstala přes noc a dorazili i Párysáci, takže nakonec se děti vyřádily až až. No a my jsme holt grilovali maso několik večerů po sobě..

Ve Skalici vždycky bývaly ohně na pálení čarodějnic, ale v poslední době to dost upadlo, holt tam nejsou lidi, kteří by chtěli, jen tak, udělat něco pro ostatní.. Takže jsme si jednu čarodějnici udělali sami a dali jí jméno Eržika.  :-)

Druhý den bylo, kupodivu, Prvního máje :-) a s radostí konstatuji, že neuschnu. Ve Skalici není moc třešní, takže po cestě domů najednou Skaly odbočil, zajel romanticky autem až pod strom a tam mě políbil.. ehm... :-)

Osmiletka

Andulínce je osm. Každý rok se divím, že jí je už tolik. Je to šikovná a rozumná slečna, někdy maličko Hujerka, asi po mamince :-)

O tom, že se učí, nemám skoro šajna, tak nějak to zvládá levou zadní. Někdy mě dostane svou empatií i tím, jak řeší některé věci.

Trošku bojujeme s ambiciózností, ač si rozumově vysvětlíme, že není důležité vyhrát za každou cenu, ne vždycky si to ještě zpracuje, ale rozhodně se lepší. :-) Stejně tak, když má tendenci řídit všechny okolo sebe a když není po jejím, tak se pořád ještě občas nafoukne, ale i tady na sobě maká hodně a není to tak často jako dřív.

Fascinuje mě, jak má ráda malé děti a ráda se o ně stará. Adélka toho někdy pěkně zneužívá, nicméně Andulka jí občas taky nezůstane nic dlužná :-).

Jako hlavní dárek dostala ten svůj vysněný Barbie karavan, čímžto ještě jednou moc děkuju Trolli za zajištění. To bylo radosti! Barbie a Ken teď klidně můžou jezdit do přírody kochat se a nemusí řešit, jestli půjdou kakat do křovíčka a utírat se listím :-D :-D

Milá Anduličko, jsme moc rádi, že sis nás vybrala a je nám ctí, že máme takovou dceru. S tátou tě neskutečně milujeme a přejeme ti jen to nejlepší!

Tohle letí facebookem :-)

Aneb jak zapojit pravou i levou hemisféru mozku.. Kupodivu mi to seplo celkem rychle, naopak teď už to vidím jen tou pravou  :-) Zkuste nehledat nápovědu, ale opravdu najít řešení.. 

Dámský krejčí

Aby té kultury nebylo málo, doporučila nám teta Ivana Dámského krejčího. V hlavní roli Ondřej Sokol. Kdo by odolal, že? :-) Navíc se hrálo odpolední představení, takže jsme měly víc času na následnou pařbičku.

Tentokrát nás šlo 14, v podstatě celá druhá řada byla naše. Čekaly jsme, co se bude dít, protože když jsem šla pro vstupenky, paní pokladní se se záhadným úsměvem ptala - a to jdete všechno takové slečny? No.. asi neměla brýle či co, tak jsem se rozesmála, že slečen teda moc nebude, tak se tedy opravila, že ženy.. Prý, to si užijete! :-) A měla pravdu. :-)

Ještě před divadlem jsem řešila logistiku umístění Áček. Původně měly odjet s tatínkem do Skalice, nicméně počasí je, kupodivu, aprílové, takže milý Skaly nemohl v týdnu kvůli dešti na střechu a chtěl o víkendu dohnat skluz. Mamka šla do divadla s námi taky a ostatní otcové většinou nafasovali děti a odjížděli z Prahy. Nakonec jsem holky vnutila k Radce na Sářinu oslavu - nabízela nám to už když jsme byly na Touze, ale to jsem tvrdila, že v Praze nebudou. Byl to vlastně vílí ples a děti si to užily dosytosti :-).

My jsme si vzali na nocleh Jaffi, kterou po cestě z Trauče k nám trošku pozlobila GPS.. holt nepočítala s tím, že je Zenklovka uzavřená a tak skončila u zákazu vjezdu. Naštěstí se nám povedlo odnavigovat jí tak, aby mohla zas být navigována správně. Jen se teda stihla u nás akorát vyčůrat a už jsme smažily na autobus :-). Kapánek jsem nepochopila, proč jí GPS táhla přes Libeň, když z hradecké dálnice je to nejlepší přes Prosek. Nicméně po našich zážitcích, kdy projíždíme různými usedlostmi, brody, lesními cestami apod. se vlastně už ničemu nedivím :-)

Od nás už nás jela slušná partička, se zbytkem jsme se potkaly u divadla. Kikuška s Pavlindou dorazily na poslední chvíli, takže jsem vyměkla a nechala jim lupeny u uvaděček. Zas jsem vzpomínala, jakže se vlastně jmenujou, abych uvaděčky nezmátla jménem Kikuška jako když jsem nemohla přijít  na jméno Uli při Hrdém Budžesovi :-)

Představení bylo fakt úžasné. Největší potlesk sklidil Radek Holub, ale skvělý byl i Sokol, Dadák, Bočanová, Ježková, Seidlová... Jen právě u Jitky Ježkové celé divadlo trnulo, jestli prsa vypadnou nebo ne :-D. Všechny dámy měly neskutečné postavy, Bára Seidlová je jak porcelánová panenka, útlounká až neskutečně.

Představení je bez přestávky a v podstatě s minimalistickými kulisami. Vystačili si se židlí, otáčecími panely podél jeviště, kufrem, pár hadry a krejčovskou pannou. Vtipné bylo, že po skončení jsme ještě kecaly s Ivanou a z maskérny vylezla paní občíhnout situaci, jestli náhodou fanynky nečekají na Sokola, tak jí Ivana ujistila, že ne, že jsme tam kvůli ní :-). On prý je neskutečný introvert, jak jsem vyčetla v jednom rozhovoru a je schopný sedět v šatně i dvě hodiny, jen aby se na něj fanynky nevrhly :-).

Z divadla jsme se přesunuly do Potrefené husy v Hybernské, která mě, na základě toho, jak je vyhlášená, kapánek zklamala. Obsluha byla perfektní, jen si občas pletla malá a velká piva, kupodivu nikdy ne obráceně. Dvanáctka byla dost teplá, takže jsem přesedlala na nefiltrované a to zas bylo každé tak cenťák a půl pod míru.. Škoda.. A fakt to nebylo turistické pivo, že by jako došlo. Nedošlo ani náhodou.

Nicméně jsme poseděly, pokrafaly a na závěr jsme dostaly ještě specialitu - fíkovici. Původně jsme se toho bály, ale bylo to fakt mooooc dobré a asi i pěkně zrádné, ten alkohol tam vůbec nebyl cítit.. Otázkou je, jestli tam teda byl :-D.

Po cestě domů jsem nutně musela Jaffi zatáhnout do Chýše, aby ochutnala pořádné pivo :-) Spát jsme šly někdy kolem půl třetí a po snídani nás těta Janka zase opustila, aby to vzala přes Ikea zpátky do Krakonoš.

Petr jel opět do práce, tentokrát ne na střechu, ale do dílny a my jsme se báječně flákaly doma, protože bylo neskutečně hnusně :-D.